>
Načítání...
Nacházíte se zde:  Domů  >  Pravoslavný život  >  Aktuální článek

Jaká je církevní realita na Moravě?

Od   /   2.10.2015  /   Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jaká je církevní realita na Moravě?

Tento příspěvek na Ambon píšu s takovou nechutí, jako málokterý jiný. Dohnala mě k tomu obava, že mlčení v nepravý čas může napomáhat těm, kdo se snaží narušit či zvrátit cestu ke stabilizaci naší církevní lodě zmítané skutečnou bouří lidských vášní. Opírá se do ní vichřice všeho možného zla – ať už páchaného ze špatných úmyslů nebo z nevědomosti. Tato vichřice stále chce pohroužit bárku místní malé pravoslavné církve do temnoty hlubin. Kolik bolesti už to způsobilo, kolik lidí odradilo, před jakým počtem osob tím bylo zdiskreditováno pravoslaví a vše, co zde bylo celá desetiletí budováno, – to se asi nikdy nedozvíme. S takovou námahou a komplikacemi byla hledána cesta k uklidnění, která by byla přijatelná pro většinu církve. A když se touto cestou snažíme ubírat a sbírat rozmetané kameny, a znovu pracně zbudovat, co bylo pobořeno, napravit škody, uvést církevní život opět k normálnímu fungování, tak spustí povyk právě ti lidé, kteří to tu všechno rozbili a z církve nadělali trosky. Tak to je tedy důvod, proč jsem sedl, abych napsal něco na okraj jakéhosi poselství k synodu, které prý mělo před 10 dny vzejít ze shromáždění na Hoře sv. Klimenta. Panují sice pochybnosti, zda se tam vůbec nějaké sešlo, ale buď jak buď, skrývající se organizátoři zplodili podivuhodnou petici, kterou uveřejnili na svém anonymním webu.

Zdá se mi, že v tom jejich textu mnoho věcí neodpovídá realitě. Připadá mi to jako dopis z virtuálního světa. V textu petice nacházím tolik nepravdivých či překroucených tezí, že je nad moje síly (a nad zřejmě i nad síly případných čtenářů) rozvíjet polemiku s kompletním zněním petice. Proto jsem si vybral jen pár tvrzení autorů textu a na jejich vyvrácení bych rád demonstroval, že myšlení těchto lidí se pohybuje ve světě klamu a sebeklamu.

Citace jsou zásadně uváděny kursivou. Úryvky textu ze současného prohlášení, sepsaného organizátory shromáždění na Hoře sv. Klimenta, jsou uváděny bez odkazu. Citace z jiných materiálů mají připojený odkaz z svůj zdroj.

* * *

Na začátek tedy např. tato citace: „Již dlouhou dobu se v Olomoucko-brněnské eparchii … děje bezpráví ze strany jejích vrcholných představitelů vůči kněžím i věřícím laikům této eparchie. V posledních měsících jsou některé církevní obce bezdůvodně administrativně odebírány ze správy kněží loajálních Posvátnému synodu. Tito kněží jsou propouštěni…“

Souhlasím s prvními slovy „již dlouhou dobu“. Ano, dlouho dával vladyka Simeon vzbouřeným kněžím možnost se zamyslet a obnovit normální vztah ke svému eparchiálnímu biskupovi. Skutečně se snažil s nimi usmířit a doufal, že sami pochopí absurditu svého postoje. Volal je, zval je. Dostávali pozvánky na církevní akce. Tento čas – jak se mi zdá – však mnozí z nich využili jen na utvrzení se ve svém vzdoru, upevňování opozičních pozic a na další intriky. Některá prohlášení, která z této skupiny pocházela, byla psána v tak arogantním a dehonestujícím tónu, že se vymykalo církevním způsobům. A tak po půl roce marného čekání došlo na výpovědi, které však nebyly uděleny „na hodinu“ (jak se to před nástupem vladyky Michala provádělo v pražské eparchii), ale s dvouměsíční lhůtou, v průběhu které bylo inzerováno, že jim vladyka nabízí stažení výpovědí a obnovení jejich kněžského postavení ve struktuře eparchie.

Jediné, co se po těchto duchovních žádalo, bylo krátké prohlášení, v němž se obnovoval již dříve jimi složený obvyklý kněžský slib poslušnosti eparchiálnímu archijereji. Nežádalo se tam po kněžích žádné pokání, žádné jiné projevy, které by mohli vnímat jako ponižující. Z druhé strany se v textu prohlášení vladyka Simeon zavazoval, že nebude dále vyšetřovat nic z toho, co se v minulosti stalo, a nebude z toho vyvozovat žádné kanonické důsledky. Této poslední možnosti zastavit proces rozvázání pracovního poměru využil jeden kněz. Ostatní zůstali zatvrzelí dokonce i vůči tak velkorysé nabídce. A tak výpovědní lhůta doběhla do konce a muselo dojít na propuštění a administrativní předání farností.

Aby boholidské tělo Církve mohlo žít, musí ze strany lidí – zvláště církevních služebníků – být přítomen smysl pro řád, který je zde za zemi pokračováním nebeské hierarchie. Bez schopnosti smyslu pro církevní řád se nemůže člověk začlenit do této hierarchie na žádném jejím stupni. Církevní řád je prodloužení hierarchie, která vychází od Stvořitele a přes andělské kůry sestupuje skrze ni světlo čili blahodať do světa lidí, kde je rozdíleno skrze pozemskou hierarchii ke každému věřícímu. Klíčovým prvkem tohoto organického systému je lidská osoba – od Božích Osob, přes andělské osoby a přes osoby apoštolů, biskupů a kněží dává se tento dar účasti na Bohu každé lidské osobě. Proto kněží skládají při svěcení slib poslušnosti eparchiálnímu biskupovi a jeho nástupcům, nikoliv posvátnému synodu ani jinému kolektivnímu orgánu.

V rámci projevu církevního řádu v praxi je místo kněze (a prostor k jeho působení) z jedné strany vymezeno církevně-správní rovinou, na níž je eparchiální biskup, a z druhé strany rovinou, na které se nacházejí nižší duchovní a laikové. V prostoru mezi těmito úrovněmi působí kněží. Záležitosti mezi biskupy a synodálních věci patří do výhradní kompetence biskupů. Netvrdím, že by se k tomu kněz či věřící nemohli vyjadřovat, ale jakékoliv jejich zapojení, angažování či jejich akční zatažení do věcí synodu a do rozhodovacích či správních procesů, které se dějí na této církevní úrovni, je zvrácením stanoveného řádu a církev to ničí.

U nás byli bohužel někteří duchovní zmateni tím, že byli zataženi do sporů, které v místním synodu panují. Jeden biskup často všude opakoval: „Náš synod, náš synod,“ a používal toto zdůrazňování na úkor postavení a kanonických práv eparchiálního biskupa. Ze synodu se tak stal v jejich myšlení jakýsi „superbiskup“, který si může činit v podstatě, co se mu zlíbí. Takže určití duchovní se pak postavili vlastně do role soudce eparchiálního biskupa a sami si posuzovali, zda mají poslouchat svého biskupa nebo synod. Tohoto názoru, který je vlastně jakýmsi „synodálním kolektivním papismem“, se už tito duchovní asi nedokážou zbavit, a odvolávají se na „sborovost církve“ (tento pojem mimochodem používají spíše v protestantském významu, jako výraz moci kolektivních orgánů, a nikoliv v pravoslavném slova smyslu). To je pak úplně nová (a zřejmě heretická) forma eklesiologie.

* * *

Takové neukázněné chování duchovních by nemohl tolerovat ani svatý vladyka Gorazd. Ne kvůli Číst více

    Tisk       Email
Translate »